VOJTĚCH ŽÁK: „Když píšu, chci se s tím bavit a také na tom pobavit.“
Až do minulého roka sa po skončení štúdia na Masarykovej univerzite pohyboval v Brne, až sa naraz rozhodol vycestovať na ročnú zahraničnú cestu. Krátko po návrate z nej už opäť obúval topánky za spoznávaním ďalekých i blízkych krajín, pretože ho napĺňa rozširovať si obzory a tiež slovnú zásobu, vzhľadom na to, že v súčasnosti sa živí nielen ako spisovateľ, ale tiež ako freelancer a svoje portfólio dopĺňa o profesionálne koučovanie - zacielené na mladých dospelých, ktorým sa snaží otvárať nové cesty ich profesionálnych životných možností. Avšak iným, čestným spôsobom na rozdiel od Kaspiána, hlavného hrdinu dvojrománu Než se pěšec stane králem a Než se pěšec stane králem: Šach Mat.
Na úvod začnime otázkami: Čo je to dospelosť? Čím bola pre Kaspiána, respektíve Vás, vtedy a čím je teraz?
Někdy před třemi, čtyřmi lety jsem měl pocit, že jsem dospělý. Měl jsem přítelkyni, psa, společně jsme si pronajali větší byt a začal jsem uvažovat i o tom, že bych ji mohl požádat o ruku. Jenom proto, abych sám sebe našel velice nešťastného, smutného z toho, jak žiju. Následně jsem opustil přítelkyni i psa a ona se rozhodla, že si psa chce nechat, nadále jsem pokračoval jako freelancer, žil jsem studentským životem, a poté jsem se rozhodl opustit veškeré práce, které jsem měl, a odejít do zahraničí. Opět jsem se začal chovat jako dítě. Naučil jsem se, že to, co po nás chce společnost, je často absurdní a že není dospělé chovat se podle toho, co po nás chtějí jiní, ale být autentický, skutečný, sám sebou. Kaspián ale nikdy nebyl o dospělosti.
Nie je tajomstvom, že do určitej miery sa s hlavným hrdinom svojich kníh stotožňujete. Prelína sa teda fantazijne s realitou, vychádzame tiež z názvov a preto je nutné zamyslieť sa nad tým, či sme aj my naozaj iba šachovými figúrkami?
Pokud bych vzal tuhle metaforu, tak samozřejmě i ve světě zastávají lidé nějaké role, můžeme říct pozice různě silných šachových figur. To neznamená, že bychom neměli šanci změnit svoji roli. I když je každý z nás pěšcem, můžeme vyvinout vlastní úsilí a dosáhnout na druhou stranu šachovnice. Stát se Dámou v případě šachu, stát se Králem v případě mé knihy. Takže ano, ta paralela tady je. V době, kdy jsem to psal, dá se říct, že já sám jsem byl hlavním hrdinou a od svých přátel jsem mnohokrát slýchal, že nemohou číst moji knihu, protože na každý stránce vidí mě samotného. Na druhou stranu, ten román jsem psal už před pěti, šesti lety a od té doby jsem se i já nějakým způsobem změnil. Hlavní hrdina je moje milovaná postava, se všemi jeho silami a slabinami, ale moje aktuální já jím není.
Aké je Vaše aktuálne "JA", respektíve ako s odstupom času vnímate to svoje predchádzajúce "JA" a hlavného hrdinu románu?
Myslím si, že kdybych byl v situaci hlavního hrdiny, tak bych udělal úplně přesně to, co udělal hlavní hrdina. Stejně neměl možnost zachovat se jinak. Ne proto, že neměl možnost volby, ale proto, že možnost volby neviděl. Samozřejmě, kdybych se já ocitl jeho situaci, možná bych možnosti rozpoznal zachoval se jinak, ale to je velice hypotetické. Já si ve své aktuální situaci nemyslím, že bych sebou nechal dobrovolně manipulovat, zvlášť v okamžiku, kdy si manipulaci uvědomím. To znamená, že ke zvratu by mohlo dojít už v první kapitole, kdy lord Orlnet zatáhne Kaspiána do vraždy a Kaspián se rozhodne jít s ním dál.
Nejedná sa preto, pre nadčasovosť príbehu a samotný vývoj charakteru akým je Kaspián, viac o Orwellovskú utópiu, než fantasy?
Nikdy jsem se nesnažil o nějakou společenskou kritiku. Spíš to byla reflexe na to, jak vnímám svět, a bylo pro mě důležitější přistoupit k tomu z pozice jednotlivce. Jakým způsobem v životě jako jednotlivci fungujeme a jaké máme šance ho ovlivnit. Román je moje reflexe toho, jak se člověk vzdává své moci, sám se dobrovolně dává do rukou druhých a nechá se jimi ovlivnit. Zároveň je to i příběh o tom, jak se člověk může z takové situace vymanit. Orwellovská dystopie je také příběh jedince, ale v extrémní společnosti, která v té době ještě úplně neexistovala, byť se k ní směřovalo. Tam je vše zesílené, zestonásobené. Je to společenská hyperbola, o kterou se já nesnažím.
Sme teda naozaj tak veľmi ovplyvniteľní, aj v súčasnej demokratickej dobe?
V moderní době, kdy jsme obklopeni médií ze všech stran, a to nemyslím teď jenom publicistická média, ale započítávám do toho i internet, mobilní telefony aj. Je hodně snadné nechat se zmanipulovat. Jsme bombardováni informacemi ze všech stran a nikdo nás neučí, jak číst mezi řádky. Často kolem sebe vidím, že si někdo přečte článek v novinách a považuje ho za danou pravdu. A už se nesnaží získat opačné názory, více zdrojů, udělat si vlastní obrázek. A nakonec, nikdo stejně nebude znát pravdu, protože i když získáme deset různých pohledů na věc, nikdy nebudeme na místě, kde se věc odehrává, a nebudeme vědět, jak přesně se děje.
"Většinou pracuji s nomen omen."
Celý čas hovoríme o Vašom Kaspiánovi, ale jeden Kaspián v literatúre už existuje, vytvoril ho C. S. Lewis. Nevadí Vám, že ste svojho hrdinu pomenovali rovnako?
Nebyl k tomu žádný závažný důvod. V té době jsem chodil s dívkou, které se velmi líbilo jméno Kaspián, takže jsem tohle jméno zvolil i pro svého hlavního hrdinu. A i po té, co jsme se rozešli, hrdina už se tak jmenoval, a kromě toho, to jméno fungovalo. To, že se tak jmenuje i jiný literární hrdina, pro mě zase tolik neznamená. Můžeme otevřít deset, dvacet knížek a určitě najdeme spoustu postav, které se jmenují podobně. Ve výsledku, je to jenom jméno.
Napriek tomu, nemá byť práve meno istou značkou, jedinečnou identitou? Alebo bol úmysel aplikovať daný charakter ako akýsi archetyp?
Většinou pracuji s nomen omen. Přemýšlím o archetypech a podle toho jim vybírám jména. To není případ Kaspiána jako takového, ale spíše jeho příjmení, které je převzato z latiny a znamená Pátrač. Nečetl jsem kroniky Narnie, tudíž nevím, jaký je Lewisův charakter Kaspiána, takže nedokážu říct, jestli se jedná o stejný archetyp, nebo ne.
Okrem iného, veľmi rád používate slovné hračky, dôkazom je i názov univerzity, ktorú Kaspián študuje - Arasykova univerzita a podobne. Ako sa teda prejavuje Váš tvorivý prístup, nielen pri konkrétnych slovách, názvoch, ale i v samotnom písaní?
Co jsem dostával zpětné vazby od beta čtenářů, některým se tyto slovní hříčky líbí a některé zase otravují a považují je za primitivní. Já jsem si s tím nikdy nedělal těžkou hlavu. Když píšu, chci se tím bavit, takže co mi přijde vtipné, byť trapné, to použiju. Pokud mne to neruší při druhém ani třetím čtení, tak to ponechám. A co se týče psaní samotného, když jsem začínal se psaním ve třinácti, naběhl jsem na dost pravidelný režim. Ráno jsem vstal a hodinu jsem psal. Tento pravidelný režim jsem si držel tak dlouho, jak to šlo. Hodně se mi rozbil, když jsem přišel na univerzitu. V té době jsem psal každou noc před spaním, a před pár lety jsem po práci sedl do kavárny, kde jsem psal hodinu, dvě, podle toho, jak mi to šlo. Zrovna teď jsem ve fázi, kdy se účastním hodně krátkodobých projektů, kdy třeba týden v kuse na něčem pracuji a nemám už energii na psaní. Kvůli tomu usedám ke psaní jednou za dva týdny, na pět dnů, a v takových okamžicích většinou píšu ve velkém. Píšu tři, čtyři hodiny a často i několikrát za den, ale pouze pokud mám čas a jsem si jistý, co chci napsat.
"Jakkoliv jsem napsal fantasy, a mám ji rád, tak se nepovažuji za prototyp fantasy tvůrce."
Mnohí, novší i zabehnutejší, autori sa stretávajú so svojimi čitateľmi. Vy dokonca na konci kníh uvádzate na seba emailový kontakt. Aké sú Vaše stretnutia s čitateľmi?
Samozřejmě, pro mne je vždycky důležité dozvědět se jak to, co tvořím, působí na druhé. Ne vždy beru všechno v potaz, protože se stává, že to, co se líbi jednomu, se nelíbí druhému. Setkávání se čtenáři je velice příjemné, protože koneckonců jsme všichni jenom lidi. Když se začneme na začátku bavit o knížce, skončíme u debaty o běžném životě, takže je to jako když se potkám člověkem na párty, festivalu nebo v parku.
Aký ste Vy ako čitateľ fantasy literatúry a ako vnímate podmienky, vytvorené na českom literárnom trhu, pre tento literárny žáner?
Čtu cokoliv, co mi přijde pod ruku a na co mám čas. Z fantasy literatury považuji za silného autora Davida Gemmella; ačkoliv jsou jeho knížky téměř stejné, ukrývá se v nich veliká moudrost, příběhy o lidských slabostech a jejich překonání. Příběhy o bratrství, otcovství a také o silných ženách, takže feministky by měly jeho knihy zbožňovat. A pokud mám mluvit konkrétně o podmínkách fantasy literatury na českém trhu, tak ty jsou tu úžasné. Existuje spousta fanklubů, soutěží, specializovaná nakladatelství. Co se týče mě, já vždycky kráčel jinou cestou, nepronikl jsem úplně do této komunity, a v určitém okamžiku jsem i ztratil zájem proniknout, takže jakkoliv jsem napsal fantasy, a mám ji rád, tak se nepovažuji za prototyp fantasy tvůrce.
Vy sám ste peniaze na vydanie knihy získal prostredníctvom start-upov. Ako to prebiehalo?
Na Hit-Hitu jsem to rozjížděl v době, kdy jsem byl ještě na univerzitě a spojil jsem to se svou diplomovou prací, což byl pro mě zajímavý experiment, ze kterého jsem se hodně naučil. Bylo to také období plné stresu, cítil jsem se hodně špatně z toho, že jsem neuspěl. A podruhé, když jsme to rozjížděli na Startovači, tak rozdíl byl v tom, že už jsem měl tým, který mne podporoval, radil mi a mohl jsem se o tyto lidi opřít, což celou věc usnadnilo.
Oba romány vydalo vydavateľstvo Backstage Books, venujúce sa začínajúcim autorom, s ktorým už máte v súčasnosti aktívnu spoluprácu. Proces hľadania vyhovujúceho vydavateľstva však nie je nijaká samozrejmosť, vzhľadom na kvantum kníh, ktoré denne vychádzajú.
Když jsem původně začal přemýšlet o publikování Kaspiána, tak jsem oslovil několik vydavatelství, specializovaných na fantasy literaturu a zpátky se mi dostalo několik odpovědí, že je jím líto, ale nemají čas ani kapacitu, aby četli autorské prvotiny. Všichni mi doporučovali, abych šel přes literární soutěže, krátké povídky, což je pochopitelné, ale není to nic, co by mě bavilo. Nerad chodím okolo. Chci publikovat knihu, nechci milion krátkých povídek. Co se mě týče, psaní povídek a románů je diametrálně odlišné. Hledal jsem způsoby, jak publikovat román přímo. Setkal jsem se s Martinem Tomanem osobně a ten mi nabídl pomocnou ruku. Považuji za úžasné, že je tady někdo s otevřenýma očima a ochotný pomoct. Je to hodně o partnerské spolupráci, vyžaduje to větší aktivitu z mé strany, než je obvykleé, ale umožňuje mi to, aby se věci staly realitou. Martin umožňuje, aby se sny staly skutečností. Je to právě onen osobní kontakt, možnost dynamické komunikace, co mi na spolupráci s ním vyhovuje.
A na záver už len, na čo sa čitatelia môžu tešiť najbližšie?
Aktuálně mám v zásobě dva romány. Jeden z nich je sci-fi, druhý je novelka z reálného světa, v níž se věnuju tématům jako křesťanství, média, manipulace, morálka. To je příběh, který je za mě hotový, měl by projít redakční úpravou, ale zatím nemám čas ani chuť věnovat snahám o jeho publikaci. Což znamená, že až se dostanu do fáze, kdy mi to nedá, tak se s tím pohnu kupředu.